Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Žánroví chameleoni se vrací po deseti létech a navazují přesně tam, kde skončili v roce 2009 s albem „Worse Than Alone“. Jakoby těch deset let ani nebylo. Tahle skvadra z New Jersey stále používá přepínač, kterým do jedné skladby dokáže naroubovat math metal, jazz rock i funeral doom, a vy při tom nemáte pocit, že to je jen nějaká nesmyslná maškaráda.
Od kořenů, zapuštěných v grindcoreové scéně, kluci nastoupili na cestu, při které se na každém albu více a více otevírali všem možným stylům, co šly kolem. To se stalo i teď. Album „Wild Gods“ je opět o něco otevřenější. Byť jsem už u minulé desky měl trochu pocit, že už to dál nejde. Alespoň ne tak, aby to stále ještě dávalo smysl. Oni to ovšem zase dokázali. THE NUMBER TWELVE LOOKS LIKE YOU vypráví hudební příběhy s překotnou dějovou linkou. Každá story má několik plot-twistů. Žánry se tu lámou jeden za druhým a i tak to drží pohromadě. Vůbec nevím, jak to dělají, ale zase se to podařilo.
Ještě se vrátím k sestavě, která se dala dohromady po téměř dekádě spaní. Pod současnou deskou je podepsána jediná nová tvář v sestavě a tou je bubeník Mike Kadnar, který nahradil Jona Karela. Je vám to jméno povědomé? Může být. Tato figura od roku 2014 bubnuje i v DOWNFALL OF GAIA. THE NUMBER TWELVE LOOKS LIKE YOU jsou pro něj zcela jistě větší výzvou, protože tu každých pár minut střídá hrací styly. Stále tu zůstává Jesse Korman, jenž je díky své určité afektovanosti a nestálosti ve vokálech jedněmi proklínán a druhými milován. Pak samozřejmě nejdůležitější člen, jehož nekonvenční postup v kytarách a skladbě skladeb tvoří základní kouzlo kapely – multiinstrumentalista Alexis Peraja s diplomem z prestižní Berklee College of Music v kapse. Jeho vklad je opět zásadní. Jen díky němu tak pestrý žánrový puzzle drží pohromadě.
„Wild Gods“ je album stále unikající. Stále běžící kupředu. Stále překvapující. Je jako luxusní bonboniéra, plná barevných dobrot. A mě hrozně moc baví ochutnávat. Stále tu objevujete něco nového. Produkčně vymazleno. V jednu chvíli zní jako FANTÔMAS Mike Pattona a v druhou jako nejlepší éra italských EPHEL DUATH. Současně je to ale stále své. Troufám si odhadnout, že druhou takovou desku tento rok neobjevíte.
1. Gallery of Thrills
2. Last Laughter
3. Ruin The Smile
4. Ease My Siamese
5. Sword Swallower
6. Raised and Erased
7. Tombo's Toomb
8. Of Fear
9. Interspecies
10. Rise Up Mountain
Diskografie
Wild Gods (2019) Worse Than Alone (2009) Mongrel (2007) Nuclear. Sad. Nuclear. (2005) Put on Your Rosy Red Glasses (2003)
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.